Dominika brečela. "Mami, prosím, prosím! Já nechci do školy!" Matka však byla neoblomná. "Dominiko, to nepřichází v úvahu. Okamžitě se oblékni, vem si tašku a jdi. Douám, že jsi se učila, nerada bych, aby jsi zase z toho dějěpisu dostala nějakou pětku jako obvykle." Dominika vztekle vstala a šla si do pokoje pro tašku. Před domem zatroubilo auto. Otec Dominiky netrpělivě čekal před domem. "Už jdu!" zařvala Dominika a vyběhla ven z baráku.
"Nazdar, Dominičko!!!" pozdravila ironicky ¨jedna ze spolužaček, kterou rozhodně Dominika neměla v lásce. Samozřejmě ¨Nikola neměla ráda ji. Až na to, že Nikola měla spousty jiných "kamarádek" než Dominika. Dominika neměla od doby, co se jí kamarádka z dětství odstěhovala pryč, na druhou stranu republiky. "Ahoj." pozdravila tiše. "Počkám na tebe na záchodě. Musíme se něco vyříkat!!!" pošeptala jí Nikola do ucha a zlostně se ušklíbla.
"Tak tě tady vítáme!" pozravila s úšklebkem Nikola. "Co chcete? Dejte mi už konečně pokoj, nic jsme vám neudělala!" "No, spíš než že by jsi něco udělala je trochu problém, že jsi tu. Holky, myslím, že je čas na naší denní výuku." To, co se stalo pak, se velmi těžko vysvětluje a velmi těžko se tomu také i věří. Nikola se příšerně zohavila tvář. V její jinak alabastrové pleti se najednou vytvořily šervené boláky, oči se jí nepředstavitelně rozšířily. "Ne prosím, nechte mě být!" prosila Dominika a chtěla utéct, ale cestu z WC držely další dvě holky, které byly normální podoby a obdivně koukaly po Nikole, která se už naprosto celá změnila, nejen obličej. Její tělo bylo oproti jejímu obličeji opravdu nádherné. Vysoká, hubená, prostě opravdu vypadala jak modelka. Až na ten odporný zohavený obličej plný boláků... Vlastně i když tělo byla hezké, hlava vše celkově zohavila. "Nemáš kam utéct, holčičko moje!"
"Paní Klapová? Ano, musím s vámi mluvit. Prosím, přijeďte ihned do školy. Jedná se o vaši dceru. Ano, Dominika." ředitelka mluvila velmi tichým hlasem a velmi rozrušeným
Paní ¨Klapová, Dominičina matka, přijela téměř ihned. Ředitelka pozdravila a beze slova pokynula paní Klapové, aby jí následovala. Mířila na záchod. Zpod záchodových dveří se lila krev. Paní Klapová zadržela dech. Čekala nejhorší. To, co spatřila, když ředitelka otevřela dveře, jí posadilo na zem a začala velmi nahlas a zhluboka dýchat. Tělo bylo celé zalité krví. Nešlo vůbec rozpoznat. Tělo bylo nahé. Paní Klapová začala velmi brečet. "Mami? Já se jen bránila... Promiň."